O studiu a práci
O STUDIU
Na instagramu mě sledují i studenti medicíny i jiných zdravotnických oborů, a tak mi chodí dotazy nejen na průběh studia, kde jsem studovala, i mezi jakými obory jsem se rozhodovala. A tak jsem se rozhodla sepsat článek i na tohle téma.
Pocházím z nelékařské rodiny, široko daleko nemáme žádného lékaře ani zdravotní sestru. Nicméně už od malička mě medicína lákala, moc dobře si pamatuji na malý plastový kufřík s bílým křížkem, ve kterém byly všechny možné plastové nástroje, i na obrovskou radost, když mi maminka koupila opravdické obinadlo. Musela mi pak často sedět „modelem“ a já jí různě ovazovala. Takže ano, lékařkou jsem chtěla být už odmalička, a dokonce jsem vždy tvrdila, že budu tou „pro děti“.
Po základní škole jsem nastoupila na gymnázium, což považuji za nejlepší přípravu před medicínou, ale samozřejmě se dá pokračovat i z jiných škol (střední zdravotnická…). Během gymnázia jsem si poměrně často vyzkoušela „medicínu“ z té druhé strany, propuklo u mě autoimunitní onemocnění a já byla nucena trávit v nemocnici opakovaně dlouhé dny i týdny, ale ani tyhle nepříjemné zážitky mě neodradily od mého snu-naopak! Prostředí nemocnice mě fascinovalo, s velkou zvědavostí jsem poslouchala příběhy dalších „spolupacientů“ při velkých vizitách a snažila se rozluštit všechny zkratky a odborné názvy z lékařských zpráv, které jsem dostávala.
Pocházím z Vysočiny, takže nejbližší lékařskou fakultou byla ta brněnská, pro jistotu jsem zvolila ještě jednu pražskou univerzitu a také jsem si dala přihlášku na farmacii (až na medicíně jsem pochopila, že tuhle školu bych asi nezvládla, protože předmět farmakologie byl pěkně těžký a příliš mě nebavil, mě prostě lákala „klinika“ a práce s pacientem). Na přijímačky jsem se připravovala klasicky-zakoupila jsem si skripta „přípravy na přijímací zkoušky“, kterou fakulty vydávají, a učila se podle okruhů témat, které zde byly uvedeny. Nakonec jsem si vybrala studium na lékařské fakultě Masarykovy univerzity a rozhodně nelituji, i když samozřejmě nemůžu srovnávat, která fakulta je lepší, protože jsem vystudovala jen tuhle jednu konkrétní. Při výběru hrála roli i vzdálenost a také to, že v Brně jsem měla už nějaké vazby, trochu jej znala (hlavně Dětskou nemocnici) a není tak velké, jako Praha 😉 Zažila jsem “stěhování” lékařské fakulty, ještě v prváku jsme pendlovali mezi budovami na Komenského náměstí, anatomickým ústavem v Bohunicích a různými jinými fakultami, kde jsme měli přednášky. Bohunický campus mě uchvátil, bylo to něco nového, moderního, obrovská knihovna, studovna, každý ústav měl vlastní pavilon… Připadala jsem si jako někde na stáži v zahraničí, zpětně se tomu musím trochu smát 😉
První týdny na medicíně byly vcelku šok-vůbec jsem dopředu netušila, co čekat. Nicméně je to už 12(!) let, co jsem nastoupila, takže spoustu vzpomínek vzal čas a zůstaly převážně ty hezké. Měla jsem štěstí, že mě během studia nepotkal žádný velký neúspěch, opakování zkoušek či rozkládání ročníku, ale i přesto bylo stresu až až! První tři ročníky jsou převážně teoretické, spousta bichlování, opravdu těžké zkoušky, jako třeba anatomie a histologie, které výrazně zredukují počet studentů. Výuka probíhá klasicky, tj. přes semestr přednášky, cvičení a semináře, potom zápočtové testy a po skončení semestru následuje zkouškové, což je čas, kdy medik prosedí na zadku stovky hodin. Byly dny, kdy jsem se učila opravdu klidně 12 hodin denně jen s přestávkami na jídlo a spánek. V druhé půlce studia je výuka realizována už „blokově“, není pevně daný rozvrh, mění se v čase. A také se zkoušky dělají v průběhu celého roku vždy po skončení “bloku”, což mě osobně vyhovovalo mnohem více. Také se tráví už více času v nemocnici na stážích. Po třetím ročníku byla možnost přihlásit se do kruhu, který měl rozšířenou výuku pediatrie, což znamenalo, že stáže byly z větší části realizované v dětské nemocnici a na zkouškách bylo o pár „dětských“ otázek více. Výhodou bylo, že tyto kruhy byly pouze dva, tudíž nebylo tolik mediků, kterým se musejí lékaři v dětské nemocnici věnovat a možná jsme se tak častěji dostali k pacientovi nebo byli alespoň v menších skupinkách na ambulanci či sále. Pro některé to bylo utvrzení, že chtějí v pediatrii pokračovat i po škole, pro některé zase poznání, že pediatrie pro ně není, každopádně titul jsme na konci studia dostali všichni stejný (MUDr.= doktor medicíny) a mohli se vydat jakoukoliv cestou. Druhá půlka studia byla alespoň pro mě výrazně „zábavnější“, nedá se říct, že by ubylo množství informací, které musí člověk nasoukat do hlavy, ale začaly se již různě provazovat a dávat větší smysl. Samozřejmostí byly také neplacené stáže o prázdninách, které jsem trávila většinou v nemocnici v Novém Městě na Moravě, kam jsem si také myslela, že po škole nastoupím. Nakonec byla realita úplně jiná, ale o tom dále. Po 5. ročníku jsem vycestovala na prázdninovou měsíční stáž do Vídně (stáž z gynekologie a porodnictví) a byl to opravdu skvělý zážitek! I díky skvělé partě lidí z celé Evropy a bohatému programu, který jsme zde měli! Trochu jsem pak litovala, že jsem se nevydala na Erasmus, ale nechtěla jsem prodlužovat už tak dlouhé šestileté studium, ale teď zpětně mě to mrzí!
V druhé půlce studia se medik postupně seznamuje se všemi možnými obory a má tak šanci poznat, co ho baví a láká. Teď zpětně si už nevybavuji, jestli u mě byla někdy touha po jiném oboru než pediatrii, ale spíš bych řekla, že ne. Spousta oborů je zajímavých, dostali jsme se na pracoviště, kde se dělá věda, unikátní zákroky, na urgentní příjem i ARO, kde se doslova bojuje o život, na neonatologii, kde jsem poprvé v životě viděla, jak vypadá třeba 600 g vážící miminko. Stážovali jsme i na odděleních LDN, kde jsme se setkali i s koncem života, resuscitací a pokusem o záchranu života, ale i s umíráním. To jsou vzpomínky, které člověk z hlavy nikdy nedostane.
V šestém ročníku medika čeká kromě zkoušek také výběr pracoviště, kam po škole nastoupí. Pro mě to byl i rok zásnub, takže o tom, kam se po škole vydáme, jsme rozhodovali s budoucím mužem už společně. A vzhledem k tomu, že dostal zajímavou nabídku v oboru, který je v Česku ještě v plenkách, neváhali jsme a vydali se na druhý konec republiky. Já si našla místo na pediatrii v jedné menší krajské nemocnici. Záměrně nepíšu ve které, protože můj zaměstnavatel nemá s mojí blogovou aktivitou nic společného a nechci, aby to na něj vrhalo jakýkoliv stín.
Po skončení školy jsem zažívala velkou euforii z toho, že jsem to zvládla! Opravdový pocit štěstí, že se mi podařil splnit sen, co jsem měla už od dětství. Pracovní místo jsem získala vcelku jednoduše, není ani divu, protože v našem kraji je poptávka po lékařích velká. Rozhodla jsem se nastoupit hned od července, abych už dál nemusela být finančně závislá na rodičích, ale všem medikům bych teď poradila, ať si udělají poslední prázdniny, teď zpětně toho dost lituji. Na první dny a týdny v práci vzpomínám nerada, popsala bych to asi jako hození do hodně ledové vody a můj zoufalý pokus o plavání v ní. Personální situace byla v té době velmi špatná a moji kolegové měli tolik služeb a starostí, že poslední, na co měli čas a náladu, bylo zaučovat nováčka. Naštěstí časem změnili přístup, protože ve mně viděli možnou (a snad i schopnou) pomoc, a především jeden kolega si mě vzal pod křídla a začal mi vše vysvětlovat. První služba se přiblížila už na konci prázdnin, nicméně se vždy slouží ve dvou, takže jsem měla staršího atestovaného lékaře nablízku. I tak pro mě byly služby velký stres, jejich počet kolísal podle počtu lékařů, zhruba od 4 do 8 za měsíc. Nemusím asi psát, že to horní číslo je dost šílený počet, hlavně v kombinaci s tím, když člověk neví, kdy půjde po 24 hodinách v práci domů… Jestli hned ráno po předání služby nebo bude muset pracovat dál, několikrát jsem zažila i plný pracovní den do půl 4 po předchozí službě. Jako nejmladšího člena týmu na mě vyšel samozřejmě Štědrý den, což dle slov zkušených sester bývá „pohodová služba“, no já si zrovna vytáhla černého petra a byla to jedna z nejnáročnějších služeb vůbec, další rok jsem pro změnu sloužila Silvestr a ten byl nad očekávání klidný! Zhruba po roce a půl se personální situace zlepšila a služeb bylo méně, kolegů více, a tak jsem mohla alespoň na stáž na oddělení ARO v naší nemocnici. Na nějakou „větší“ stáž jsem zatím musela počkat, až na mě přijde řada, protože byli přede mnou služebně starší kolegové. No a když se konečně po více než dvou letech od mého nástupu přiblížila moje stáž na vyšším pracovišti, objevila jsem s velkou radostí na těhotenském testu dvě čárky. A tak jsem místo stáže (která by víc než odborným přínosem byla jen razítkem do logbooku, protože se zde lékařům stážistům stejně vůbec nevěnují), požádala primáře o přeložení na oddělení šestinedělí, abych byla v méně infekčním prostředí, také jsem přestala sloužit noční služby. Práci s novorozenými miminky jsem měla moc ráda a na tyhle poslední měsíce vzpomínám asi vůbec nejraději (což bylo i tím, že jsem nemusela sloužit a neměla tolik povinností). Na oddělení šestinedělí jsem pracovala až do nástupu na mateřskou dovolenou. A jen pár týdnů před mým třetím výročím nástupu, jsem šla tu známou cestu „do práce“ zase, tentokrát se sbalenou taškou do porodnice, cestou prodýchávala kontrakce, a v místech pro mě dobře známých jsem porodila naši krásnou a zdravou dceru.
Od té doby jsem s dcerou na rodičovské dovolené až dosud a aktuálně řeším návrat do práce, protože dceři budou za pár měsíců 3 roky. Během rodičovské dovolené se mi nepodařilo vrátit se alespoň do služeb, jak jsem původně plánovala. Vzhledem k tomu, že jsme oba dva s manželem lékaři a nejbližší babičku máme 300 km daleko, manžel dennodenně dojíždí, tak by pro nás bylo velmi náročné se střídat v hlídání dcery. I přesto, že jsem z oboru určitě za ty tři roky vypadla, tak čas strávený doma s dcerou vidím ve své budoucí praxi jako velmi zásadní, protože vlastní mateřství je zkušenost nepřenositelná a ve spoustě oblastí mi to otevřelo oči.
