O spánku

Jedním z nejčastějších dotazů mezi maminka je určitě tenhle.

„A jak ti spí“?

---

Ráda bych vám napsala spánkový „příběh“ naší dcery. Možná se v tom někteří poznáte, na druhou stranu spánek každého dítěte i dospělého je natolik unikátní, že náš příběh má sloužit opravdu jenom jako příklad toho, jak může vypadat spánek zdravého dítěte.

---

Jestli je něco, čeho se mi v mateřství nedostává, tak je to právě spánek. Byla jsem vždy „spavec“, a proto i každá noční služba v nemocnici mi rozhodila biorytmy minimálně na dva tři dny. A to už tu často byla služba další… Takže takový ideální trénink na mateřství, mohlo by se zdát. Nicméně není moc situací, které by v noci u dcery (na rozdíl od pacienta na pohotovosti) nevyřešilo kojení, pohlazení či přitulení.

Dcera se narodila v květnu 2017, takže posledních více než 2,5 let, co je na světě, vypadal můj i její noční spánek opravdu různě. Vrátím se v myšlenkách k úplně prvním dnům v porodnici. Už během bondingu po porodu na mé hrudi poprvé na chvíli usnula, i pro miminko je porod vyčerpávající záležitost! V dalších hodinách spala vlastně neustále, kromě buzení se na kojení, po kterém zase téměř okamžitě usínala. První dny jsme její očka zahlédli jen velmi krátce. Druhou noc pobytu v nemocnici téměř celou proplakala a já jí pronosila v náručí. Tenhle moment mi velmi utkvěl v paměti, protože jsem já sama strašně toužila spát! První noc jsem celou rodila, přes den i další noc nemohla pořádně usnout z toho vzrušení, že máme miminko, laktace se rozbíhala a dcera byla hodně u prsu, do toho i péče o mé vlastní tělo a najednou byl level únavy už vážně neúnosný. Tehdy jsem si uvědomila, že můj život se opravdu otočil o 180 stupňů…

Po návratu z porodnice spala dcera stále velmi nahodile a nerozlišovala den a noc. Pamatuji, jak jsem jí často držela v náručí v křesle v naší ložnici, když nemohla spát. Ona na mě do tmy zírala dokořán otevřenýma očima a někdy se i začala smát. Kousek od nás spokojeně chrupal manžel a já byla naštvaná, že chci taky spát… a po tvářích mi často tekly slzy z té velké únavy a nejistoty. Teď zpětně vím, že to bylo „jen období“, ale v tu chvíli člověk vidí prostě černě a říká si, že už se nikdy v životě nevyspí. Přes den spala různě-usínala u kojení, občas zůstala spát na mé hrudi, občas se mi jí podařilo odložit. První dny s ní jezdil i manžel v kočárku, kde usnula, jakmile se dal do pohybu.

---

Po zhruba měsíci věku jsem jí poprvé uvázala o šátku a na ten pocit nikdy nezapomenu! Usnula ještě dřív, než jsem šátek pořádně poupravila. Spokojeně oddychovala a já měla pocit, že jí mám zase v bříšku, i když už byla na mé hrudi. Večer usínala většinou houpáním v náručí, neměla ještě dudlík a večerní kojení jí málokdy ukolébalo až ke spánku, protože byla plná vjemů za celý den a někdy i uplakaná a neklidná. Často mi pomáhal i manžel, chodil s ní v náručí po pokoji a snažil se odložit spící do postýlky tak, aby se nevzbudila. Já už byla večer často vyčerpaná a netrpělivá.

---

Po prvních 3 měsících se začal tvořit už jakýsi režim, především co s týče rozdílů mezi dnem a nocí. Často jsme vstávaly až třeba kolem 9 hodiny, dceru jsem si nad ránem brala do postele, kde jsme ještě společně oddychovaly. Taktéž bylo období asi 14 dnů, kdy usnula večer a na první kojení se vzbudila, až když manžel vstával do práce, což bylo kolem půl šesté! Pominulo tak rychle, jak přišlo. Přes den bylo spánků ještě hodně, spíše kratších, velmi ráda spala po nakojení se na mé hrudi a já tehdy přečetla opravdu hodně knih. Začalo fungovat uspávání u kojení, také již dcera měla dudlík, který někdy pomohl. Zavedli jsme jej až po ustálení laktace a primárně používali do autosedačky, protože jsme často jezdili dlouhé trasy a pomáhal proti zoufalému pláči uprostřed dálnice.

Používala jsem jej s vědomím, že kdyby došlo k jakémukoliv problému s kojením či přibíráním, odbourala bych ho.

Po půl roce se počet denních spánků ustálil kolem tří, ten první ranní nebo obědový šlofík jsem si dávala často s ní a byl to jeden z nejlepších nápadů! Noci už začínaly být náročnější, a tak se z vlastní postýlky přestěhovala k nám do postele, resp. do tzv. „cosleepingové“ postýlky, kdy jsme připevnili dětskou postýlku bez jedné zábrany k té naší a stal se z ní jakýsi balkonek. Od narození totiž v noci spala ve vlastní postýlce, která byla těsně u té naší, taktéž jsme používali monitor dechu. S informacemi, které jsem v té době měla, mi to vycházelo jako nejlepší varianta. Určitě toho nelituji, dcera mi brzy dala najevo, co si o tom myslí. Noční kojení se dalo počítat na prstech jedné ruky i dvou. Nejvíc mě v tu dobu vyčerpávalo to, když se dcera uprostřed noci vzbudila a nemohla usnout, byla plná energie, žvatlala, domáhala se kontaktu. Přes den jsme opět k spánku střídaly spaní na mé hrudi/v šátku/ v kočárku.

---

Jak dcera rostla a stávala se aktivnější, vyzrálejší pohybově i mentálně, přinášelo to více „akce“ i do spánku. Kolem 10 měsíců věku spala již jen 2x denně, alespoň rámcově vždy ve stejnou dobu. Když jsme byly doma, mohla jsem se po uspání vzdálit do jiné místnosti a ona spala nerušeně dál. Spánky venku opět zajišťoval kočárek, šátek či nosítko, střídala jsem dle potřeby a preferencí dcery. V noci se kojila často, spala s námi v posteli. Večerní uspávání začalo být dlouhé, nekonečné, nestačilo již pouze kojení. Trvalo klidně i hodinu, než usnula a já se mohla vzdálit. Někdy už musel pomoci manžel, protože já už byla netrpělivá a neklidná. Po naší výměně dcera většinou rychle usnula.

---

Po roce věku začalo další přechodné období, kdy se ze dvou denních spánků stával jeden. Tyhle přechody na menší počet spánků s sebou často přinášely dlouhá uspávání, moji vlastní frustraci z nepochopení toho, co se děje. Byla jsem prostě fixovaná na „starý“ režim a nevšimla si, že se už přenastavil. Paradoxně mi ale tahle „konsolidace“ spánků vyhovovala-dalo se lépe plánovat, kdy a kde dcera usne a zároveň se jednalo o jeden dlouhý, třeba 2 až 2,5 hod spánek. Do té doby byly denní spánky mnohem kratší. Tuhle dobu jsem najednou mohla přes den využít sama pro sebe nebo pro dodělání restů. Noční kojení bylo stále na vzestupu, ale často jsem si ráno nepamatovala, kolikrát se dcera přisála. Noční spánek často kopíroval bouřlivý vývoj přes den, růst zoubků a další věci, které do spánku vstupují. Večerka se posouvala, především v letních měsících. Usínání bývalo různě dlouhé, záleželo podle toho, jak byla dcera unavená. Výjimečně usnula při kojení, tyhle momenty začaly být stále vzácnější, ale nikdy na ně nezapomenu, když se to malé bezbranné tělíčko zcela oddá do naší náruče, začne pomalu oddechovat a schoulí se a usne. Stejně tak, jako když uprostřed rušné ulice v šátku položí hlavu na moji hruď a usne. To jsou opravdu jedny z nejkrásnějších a nejsilnějších vzpomínek.

Kolem 2 let se dostavilo další přechodové období. Začalo naše loučení se s denním spánkem (a vlastně i kojením). Opět jsem se dlouho bránila téhle změně, ale odpolední uspávání začalo být dlouhé, dcera aktivně utíkala z postele, často usnula mnohem později, než bylo zvykem. Několik týdnů spala tak, že se střídaly dny s denním spánkem a bez něj. Když si dala šlofíka, posouvala se i večerka, takže nakonec jsem večerní uspávání zcela vzdala a začala chodit až s námi. Občas přišla velká únava kolem 16-17 hod a došlo k pár úsměvným momentům, kdy se najednou uprostřed hry „vypnula“ a únavou usnula třeba na sedačce. Nebo usnula při 5 min trvající cestě z obchodu v kočárku. Teď už nespí přes den téměř nikdy, výjimkou je nemoc nebo dlouhé cesty autem. Za to večerní usínání vypadá konečně tak, jak jsem si celou dobu představovala :-)! Lehneme si společně do postele, přitulíme se nebo dcera leží na mě, hladím jí, občas něco vyprávím a ona usne do několika málo minut. Přeložím jí do jejího „balkonku“ a nerušeně spí dál. Ve svých 2,5 letech již jsou noci, kdy se vzbudí až ráno, ale ještě je více těch, kdy se nad ránem nebo i v průběhu noci vzbudí a potřebuje napít, vyčůrat, pohladit, zakrýt nebo třeba chytnout za ruku…

Velkým mezníkem v nočním spánku bylo ukončení kojení, které zde musím pro úplnost zmínit. Nebudu se úplně rozepisovat o odstavení (o tom jindy), ale ve 23 měsících věku jsem se rozhodla ukončit noční kojení. Důvodů bylo více, od mého vyčerpání, fyzické nepříjemnosti kojení, touze po dalším miminku a tedy i po návratu pravidelného cyklu. Dcera se totiž v noci budila klidně co hodinu a kojení se vehementně dožadovala. Neobešlo se to bez slz, trvalo to asi tři noci, ale byla jsem celou dobu s ní, houpala, hladila, konejšila, poté se jí vždy podařilo usnout, pár minut spala a kolotoč se rozjel nanovo. V téhle době se dalo s dcerou již dobře domluvit, vysvětlit, proč to tak bude, přes den to chápala a věděla, že jí nabídnu nějakou alternativu, jako třeba pomazlení, společné čtení knížky atd.

---

Proč tohle všechno píšu, když to vlastně nejsou žádné věci „k chlubení se“? Protože tohle je přirozené, tohle je život s kojencem a batoletem. Odborníci i okolí nás tlačí do toho, že dítě má (nejpozději) od půl roku spát celou noc, nejlépe samo, ve vedlejší místnosti, kojení mu už přece ni nedá… A když to nejde? Máme pro vás metody, kterými toho docílit. Vyplakávání, metoda kontrolovaného pláče (ať to zní trochu méně drasticky) nebo to zaobalíme do odborných slov, nazveme behaviorálními technikami jako je postupná extinkce, pozitivní večerní rituál, operativní podmiňování…

Nebo to prostě můžeme přijmout, s láskou a vědomím toho, že spánek není jen jakási „pasivní“ činnost, že tělo v tuto dobu sice odpočívá, ale v mozku to pracuje na plné obrátky, ukládají se nové dovednosti a pohybové vzorce, které se dítě přes den naučilo, může zažívat strach, bolest (zoubky), pocit osamocení, hlad, žízeň…

A v takové situaci by přece nikdo z nás nechtěl být sám…