O nošení dětí
Článek o nošení dětí v šátku či nosítku plánuji napsat už dlouho. V minulém roce jsem zveřejnila několik příspěvků na tohle téma na instagramu, a i přesto, že můj postoj k nošení zůstává stejný, rozhodla jsem se původní text nepoužít a napsat jej znovu, i když v mnohém bude asi podobný. Ale vzhledem k tomu, že už skoro rok dceru nosím naprosto výjimečně (od 2 let už téměř není potřeba nosit), píšu tyto řádky s určitým odstupem, což může vnést zase trochu jiný pohled a především zhodnocení “v čase”.
Na úvod bych ráda podotkla, že nejsem fyzioterapeut či rehabilitační lékař, ani za sebou nemám žádné vlastní odborné práce na tohle téma. Nicméně sama jsem strávila poměrně hodně času procházením různých zdrojů už v těhotenství s naší první dcerou, abych si dokázala udělat vlastní názor. Také vás asi zklamu, pokud čekáte, že tady odhalím nějaké zásadní “pravdy”, které konečně vnesou jasno do sporu mnohých odborníků jestli nosit nebo ne. Žádné takové totiž nemám. Každá strana má svoje argumenty více či méně podpořené daty, kterých je ale obecně k tématu nošení málo. Proto se často do názoru na “šátkování” promítají spíše vlastní zkušenosti a jednotlivé případy a kazuistiky, se kterými se daný odborník ve své praxi setkal. Možná než neustály boj o to, kdo má pravdu, by bylo lepší přijmout nošení dětí v šátku či nosítku jako plnohodnotnou a bezpečnou variantu ke konvenčnímu způsobu péče o dítě, a zaměřit se na to, aby byli rodiče správně edukováni ohledně toho, jak a v čem nosit, jaké jsou benefity a jaká jsou rizika nošení a jak se jim případně vyvarovat.
Můj článek je tedy určen spíše pro rodiče, kteří nosit chtějí a mají nějaké nejistoty nebo pochybnosti. Zároveň si nikdy nedovolím tvrdit, že se jedná o jedinou správnou cestu a že “nosící” rodič znamená lepší rodič. Předkládám vám tedy svůj názor, mámy a zároveň lékařky, které se rozhodla svoje dítě (nejen) nosit.
Co pro mě znamená/znamenalo nošení?
Na úvod bych ráda (zcela subjektivně) odpověděla na tuto otázku. Nošení naší dcery byl pro mě pocit bezpečí, který jsem jí dávala, momenty zklidnění (mé i její), kdy se spícím miminkem na hrudi se tak trochu vždy zastavil čas. Pocit mateřského naplnění, že jí dávám nejen svoji pozornost, ale i fyzickou blízkost, kterou ten křehký človíček potřebuje též. Propojení mezi námi dvěma ve dnech, kdy jsme si úplně nerozuměly. Svobodu, že můžu zase vylézt na kopec a rozhlédnout se po krajině nebo cestovat a poznávat svět a mít dceru u sebe ve svém “mikrosvětě” a přitom být vlastně kdekoliv. Ve vzpomínkách je ale i mnoho chvil, kdy plakala a já už nevěděla, jak jí utěšit, jak jí ulevit od bolesti nebo prostě jen špatné nálady. Většinou nošení pomohlo, ale ne vždy. Pak nezbývalo nic jiného, než přijetí jejího pláče jako emoce, kterou potřebuje ona sama vyjádřit a netrápit se tím, že jej neumím momentálně utišit, i když to bylo pro mě tolik těžké. Nošení bylo velkou součástí našich společných prvních dvou let života, i přesto, že jsme pravidelně používali i kočárek. Ráda bych ale dodala, že nošením nemyslím pouze to, když jsem dceru dala do šátku nebo nosítka. Bylo to každé chování v náručí, nošení, houpání a konejšení. Šátek či nosítko je “pouze” pomůcka, jakou se dá zajistit dítěti blízkost a mít tak zároveň volné ruce a rozložit lépe váhu dítěte.
Je nošení dětí v šátku/nosítku bezpečné?
Tahle otázka napadne asi většinu z nás. I já sama jsem si nejprve musela ujasnit vlastní názor, než jsem začala dceru nosit. Vědeckých důkazů nemáme mnoho. I přesto, že já sama tzv. evidence-based medicine (tedy medicínu založenou na důkazech) považuji za stěžejní, nošení dětí je rozhodně téma, které si zaslouží pozornost z více stran a náhled na celou lidskou evoluci.
Asi tady neobjevím Ameriku, protože zdrojů je málo a tak se v tzv. “nosícím světě”, tedy v různých skupinách či stránkách, které nošení podporují, opakují stále dokola.
NOŠENCI
Německý behaviorální biolog Bernhard Hassenstein, který se zabýval nejen studiem chování člověka a zvířat, rozdělil savce na několik skupin podle toho, jak se chovají jejich mláďata krátce po narození.
První typ se německy označuje jako „nesthocker“, tj. do češtiny volně přeloženo jako “hnízdoš“. Mláďata setrvávající určitou dobu v hnízdě, po porodu jsou neschopná se o sebe postarat, mohou mít srostlá oční víčka, uzavřené zvukovody, slabé končetiny, řídkou srst. Po porodu tráví většinu času v hnízdě, kam jim matka nosí potravu, v její nepřítomnosti jsou většinou potichu, aby nepřilákala predátory. Jsou to např. koťata a štěňata.
Druhý typ se nazývá „nestflüchter“, tj. “běhavec“. Mláďata se sice také rodí „do hnízda“, ale již krátce po porodu jsou schopní se postavit na vlastní končetiny a následovat matku, jejich zrak a sluch je již většinou plně vyvinut. Typickým příkladem je třeba hříbě.
Poslední třetí skupinou je tzn. „tragling“, tj. “nošenec“. Vznikla jako poslední, i když se dlouho dobu myslelo, že člověk patří mezi “hnízdoše”. Mláďata vačnatců, lidoopů se rodí nedovyvinutá, ovšem nezůstávají sami v hnízdě, ale na těle matky nebo v její těsné blízkosti a jsou na ní zcela závislá, neudrží sami teplotu a při odložení volají hlasitě o pomoc, tudíž by snadno přilákala predátora. Na rozdíl od většiny lidoopů je člověk pasivní nošenec, tj. neumí se držet své matky sám, ale potřebuje její součinnost. (1)
| Proč tohle všechno zmiňuji? Lidské mládě je po narození zcela bezbranné, závislé na péči a ochraně pečovatele. Poslední století přineslo celou řadu “pomůcek” pro péči o dítě, máme postýlky, peřinky, hnízda, kočárky a další vymoženosti, naše reflexy a instinkty ale žádnou změnou neprošly a jsou stále stejné. Potřeba kontaktu, nošení, fyzické blízkosti druhé osoby je pro novorozence a kojence zcela fyziologická. I přesto, že se jim snažíme co nejvíce “napodobit” podmínky, jako mají na těle u matky (postýlka s hnízdem, zavinování, pohupování v kočárku, dudlík jakožto možnost neustálého uspokojování sacího reflexu atd), nedokážeme zcela napodobit těsný kontakt s rodičem, jeho hlas, vůni, tlukot srdce… Tímto rozhodně netvrdím, že dítě musí být 24/7 přivázané na mamince či tatínkovi a nesmíme používat kočárek či jiné pomůcky, ale chci podotknout, že potřeba nošení (tím není myšleno jen v šátku či nosítku, ale hlavně v náruči) není nic patologického, co bychom neměli dětem dopřát. Lidská náruč dítě nerozmazlí, naopak mu poskytuje tolik důležitou ochranu, pocit jistoty a bezpečí, pomáhá mu dozrát a osamostatnit se. |
CO ŘÍKAJÍ ODBORNÉ PRÁCE…
Výzkumů na tohle téma je opravdu žalostně málo. Jednou z nejčastěji citovaných prací v souvislosti s tématem nošení dětí je longitudinální studie, kterou provedla Dr. Evelin Kirkilionis (behaviorální bioložka a etoložka z Univerzity Freiburg). Zkoumala 192 dětí, které byly nošeny určitou část dne, a porovnávala výskyt posturálních abnormit, který nebyl zvýšený ani ve skupinách dětí nošených denně i několik hodin (až 6 hodin). Tématu nošení dětí se také podrobně věnuje v knize “Ein Baby getragen sein”. Taktéž zastává názor, že svislá poloha je pro nošení dítěte fyziologická, čemuž se také věnuje v práci “Das tragen der Säuglings in Hüftsitz”. (2)
Česká pediatrická společnost vydala v roce 2011 stanovisko, ve kterém pojednává o tom, co je to “šátkování”, jak má správně vypadat, o jeho výhodách a nevýhodách, upozorňuje na možná rizika. V mnohém z něj samozřejmě čerpám, odkaz najdete na konci článku. Vzhledem k tomu, že vědeckých důkazů je opravdu málo (ale i zde ve stanovisku je výslovně uvedeno, že neexistují studie, které by popisovaly negativní efekt nošení na možné deformity páteře či posturu), jsou i autoři tohoto stanoviska trochu zdrženliví, resp. nedoporučují nošení dětí do půl roku ve vertikálním závěsu, ale pouze v poloze šikmé, nicméně tato poloha v tzv. “kolébce” je zase nevhodná pro vývoj kyčlí, které tak nejsou v tzv. abdukčně-flekčním postavení, taktéž dochází k zakrytí hlavičky látkou a jejímu velkému předklonu, což může znesnadňovat dýchání. Také neznamená, že půlroční dítě již je dostatečně zpevněné a umí sedět, což je jedním z argumentů pro to, že už může do svislé polohy. Tím pádem je podle autorů tohoto stanoviska první půl rok dítěte jakási “šedá zóna”, kdy sice nošení nevylučují, zároveň ale není jasné, jak by podle nich mělo prakticky vypadat, což mě osobně docela mrzí, protože právě ty první měsíce jsou často nejvíce “náročné” a nošení nejvíce potřebné.
I přesto jsem ráda, že se odborná pediatrická společnost k tomuto tématu vyjádřila, ale bohužel jasná “pravidla” stále chybí. (3)
Miminka v rovnováze– nošení podle poznatků fyzioterapie
Když jsem začala pracovat na tomhle článku, byla mi doporučena ještě tato kniha, a tak jsem si jí koupila. Jedná se o překlad německého originálu (Babys im Gleichgewicht: Geboren und getragen im ersten Lebensjahr, vydáno v r. 2018). Autorkami této přehledné a ucelené publikace jsou tři ženy Sabine Hartz (dětská sestra, trenérka kinestetiky, instruktorka nošení), Ulrike Höwer (zdravotní sestra, laktační poradkyně a zakladatelka německé nosící školy “Die Trageschule”) a Birgit Kienzle- Müller (dětská fyzioterapeutka). Vydání české verze knihy zrealizovala Iva Gondeková (www.nosenivsatku.cz).
Kniha mě velmi mile překvapila. Jedná se o ucelenou a přehlednou publikaci, a i když se může podle názvu a obálky zdát, že bude celá o nošení dětí v šátku či nosítku, opak je pravdou. I přesto, že se jeví jako poměrně tenká brožurka, rozsah a podrobnost informací je opravdu velká. Místy může být čtení pro laiky těžší, protože se věnuje tématům jako je psychomotorický vývoj dítěte v prvních 14 měsících věku, novorozenecké reflexy a jejich význam, popisuje principy kinestetiky jako nástroje pro analýzu a porozumnění nejen vlastním pohybům, ale především tomu, jak naše interakce s dítětem může jeho vývoj ovlivnit. Kinestetika byl pro mě zcela nový pojem, zjednodušeně se dá nazvat také jako “komunikace dotekem a pohybem”.
Je rozdělená podle jednotlivých věkových období, v každé části zmiňuje nejen vývojové kroky a milníky, kterých dítě v tomto časovém úseku dosahuje (s důrazem na individualitu jedince), ale přináší i mnoho tipů, jak dítě v dané věkové kategorii nosit, čeho se vyvarovat, jak přistupovat k péči, denním aktivitám i samotné manipulaci s ním. Jsem velmi ráda, že v knize opakovaně zaznívá důležitost polohy a stimulace “na bříšku”, protože tohle je rodiči často opomíjená činnost a opakovaně jsem se setkala s názory, že přece “stačí”, že je dítě nošené. Taktéž je zde zmíněno spousta tipů, co nedělat, jak neurychlovat vývoj, jaké pomůcky nepořizovat a čeho se vyvarovat, aby nebyl přirozený vývoj dítěte narušován zvenčí.
Nechybí ani přehledné obrázky a návody na správné uvázání šátku či umístění dítěte do nosítka.
Je to rozhodně publikace, která stojí za přečtení a bude mít místo u mě v knihovně, protože se tématu psychomotorického vývoje a nošení dětí věnuje opravdu komplexně a přehledně, takže i pro moji praxi pediatra bude velmi přínosná.
Pokud tedy hledáte opravdu ucelený text, doporučuji si tuto knihu přečíst.
Klokánkování a “skin to skin” kontakt
Klokánkování je metoda, která je hojně využívaná především u nedonošených dětí, jejím principem je položení svlečeného novorozence na holou hruď matky (otce) a jejich společné zakrytí, dochází tedy k přímému kontaktu kůže dítěte i rodiče (skin to skin contact). Má už poměrně dlouhou historii, na jejímž začátku byl nedostatek inkubátorů v nemocnici Bogotě. Pro přehlednost článku se o tomto nebudu podrobně rozepisovat, velmi pěkně je však popsaná jak na české wikipedii (4), tak i v praktickém průvodci o “klokánkování”, který vydala v roce 2003 Světová zdravotnická organizace WHO (5). Stejně tak existuje velké množství odborných studií, které se tomuto tématu věnují, jako příklad uvádím tuto studii, která se zabývá pozitivním vlivem kontaktu kůže na kůži v prvních hodinách po porodu. (6)
V čem spočívá pozitivní efekt “klokánkování”? Dochází ke stimulaci mnoha smyslů dítěte- cítí vůni rodiče, slyší jeho hlas, tlukot srdce. Cítí také pohyby hrudníku, jeho chvění při mluvení, což přináší další podněty, o které je v inkubátoru ochuzeno. U dítěte dochází ke stabilizaci dechové a tepové frekvence, snížení bolestivé reakce u případných medicínských zákroků, rodič také může ovlivnit teplotu miminka směrem nahoru i dolů. Novorozenec získává z kůže a sliznic rodiče také bakterie a viry, kterými se osídluje i jeho organismus, ale přenos mikroorganismů funguje s výhodou oběma směry. Velmi důležitý je přínos klokánkování i v rovině psychické pro rodiče– budují si s miminkem vztah, dochází k podpoře vzájemného pouta, u maminek je to pozitivní faktor pro rozvoj laktace.
Blízký kontakt dítěte a rodiče je tedy jednoznačně pozitivní.
Nosit ano, ale jen dvě hodiny denně?
Často se můžeme setkat s názory, že nosit dítě je sice vhodné, ale pouze omezenou část dne (nejčastěji se zmiňují 2-3 hodiny denně jako bezpečný interval). Já sama úplně nesouhlasím s tím, aby se nošení omezovalo na určitý počet hodin denně. Proč? Každý den je jiný, každé období přináší jiné potřeby. Za nejdůležitější považuji to, aby dítě zažívalo “různorodost” a mělo dostatek času a prostoru pro rozvíjení své vlastní lokomoce. Takže z toho by mohlo vyplývat, že i já jsem vlastně proti celodennímu nošení. Ano, navázat dítě ráno do šátku a vytáhnout jej večer by určitě nebylo dobré, ale není to ani možné. Dítě potřebuje přebalit, nakrmit, stejně tak maminka dělá přes den různé aktivity, kdy na sobě dítě přivázané nemá. Považuji za vhodné tedy dítě po spánku vždy z šátku vytáhnout, nechat tzv. “prokopat”, dát na bříško, na zem mezi hračky apod. A pokud nepláče jako pavián, klidně jej dát pro změnu do kočárku na zbytek procházky a nebo využít alespoň jiný úvaz šátku… Nicméně v momentě, kdy jsme na celodenním výletu, dítě je nemocné nebo prostě nemá svůj den a pláče, není často možné “bezpečný interval 2 hodin” dodržet a akorát to může maminky stresovat, že svému dítěti nošením škodí. Stejně tak, pokud dítě z šátku odložíme doma akorát do lehátka nebo autosedačky, kde je spokojené, protože vidí, neděláme pro jeho správný vývoj to nejlepší. Čas strávený na podložce (ať už na zádech nebo na bříšku) považuji pro dítě za zcela zásadní, poznává svoje tělo, svoje možnosti, učí se novým dovednostem… Já sama jsem často nenosila několik dní v kuse, nebylo to potřeba, a potom byly třeba dny (dovolená, růst zubů), kdy dcera byla v nosítku prakticky celý den s pauzami na kojení a protáhnutí se. Vždy jsem ale dbala na to, aby měla možnost se protáhnout, prokopat pořádně nožičky (které mohou být v nosítku nebo šátku nehybné a studené) a změnit polohu.
Zdraví matky
Je nošení pro maminky zdravé? Další téma, na kterém se odborníci neshodnou. K tomuhle bych se ráda vyjádřila krátce a bude se jednat jen o můj osobní názor. Nošení dítěte (v náručí) patří neodmyslitelně k mateřství. S kojencem denně strávíme mnoho času, kdy jej různě přemísťujeme, chováme, uspáváme atd. Mnohdy jsou to zcela krkolomné pozice nejen pro maminku, ale i dítě. Proto jsem toho názoru, že pokud dítě nošení potřebuje ve větší míře (a my mu tuto potřebu chceme naplnit), může nám to nějaká vhodná pomůcka často usnadnit, ulevit rukám i zádům. Při nošení v šátku nebo nosítku je váha dítěte blíže těžišti matky, tudíž je zátěž lépe rozložena a taktéž nedochází k jednostranné zátěži jako při nošení na boku. Samozřejmě je vhodné, aby i maminka myslela sama na sebe, protože porod a těhotenství mohou být pro organismus ženy poměrně velká zátěž, navíc váha dítěte se neustále zvyšuje. Proto je v případě nějakých pochybností, bolestí zad či rukou, diastázy po porodu navštívit fyzioterapeuta, aby pomohl vhodnými cviky stav upravit a vrátit do rovnováhy.
CO NAPSAT ZÁVĚREM?
Nošení tu bylo odjakživa a bude i nadále. Děti potřebují naši blízkost, kontakt a ujištění, že nejsou v tom obrovském světě sami. Jestli k tomu využijeme vlastní ruce nebo šátek, je jen na nás. Ať už nosíme v šátku nebo vozíme v kočárku, měli bychom dbát především na to, aby bdělé dítě mohlo být aktivní, rozvíjet svoje schopnosti a dovednosti, aby nezačalo preferovat pouze jednu pasivní činnost (lehátko, kde jen kouká a kope nohama) či jednu stranu a nemělo tak nerovnoměrný vývoj. Často se maminky “bojí” fyzioterapeutů nebo lékařů, že jim nošení zakážou v momentě, kdy se u dítěte objeví nějaký problém (predilekce, opožděný vývoj, porucha dozrávání kyčelních kloubů atd) a tak k němu raději nejdou nebo nedodržují předepsaná cvičení a opatření a raději se radí ve facebookových skupinách… Ale cílem je vždy najít nějaký rozumný kompromis, který bude vyhovovat oběma stranám. Důležité je taktéž nosit “správně”, o čemž se zmíním v dalším článku.
ZDROJE:
(2) http://www.verhaltensbiologie.com/publizieren/fachartikel/PDF/T2.pdf
(3) http://files.pediatrics.webnode.cz/200000026-534b85447e/stanovisko-k-noseni-deti-v-satku.pdf
(4) https://cs.wikipedia.org/wiki/Klok%C3%A1nkov%C3%A1n%C3%AD
(6) Widström AM, Brimdyr K, Svensson K, Cadwell K, Nissen E. Skin-to-skin contact the first hour after birth, underlying implications and clinical practice. Acta Paediatr. 2019;108(7):1192-1204. doi:10.1111/apa.14754
Mohlo by se vám také líbit
