O těhotenství

Poprvé jsem otěhotněla v době, kdy jsme s tehdy už manželem začali mluvit o tom, že bychom se rádi stali rodinou. Ani jeden jsme nevěděli, do čeho jdeme, takže naše představy a plány byly zatím velmi nejasné a dvě čárky na těhotenském testu nás oba dva trochu překvapily. Od prvního dne jsme se ale na miminko velmi těšili. Teprve později jsem pochopila, jaké jsme měli štěstí, že si k nám dcera našla cestu tak rychle.

Těhotenství s první dcerou bylo moc krásné období, na které ráda vzpomínám, plné plánování, těšení se, ale i lehkých obav “jaké to bude”. Probíhalo naprosto fyziologicky, takže jsem mohla chodit až do 7. měsíce do práce, být aktivní a nebýt rostoucího bříška a nějakých běžných těhotenských “neduhů”, ani bych nevěděla, že jsem těhotná.

Už při mém odchodu z práce před prvním porodem jsem tušila, že pauza bude asi delší. Dětí jsme si přáli víc a přišlo mi přirozené mít je za sebou, nejen kvůli věkové blízkosti, ale i kvůli tomu, aby pro mě doba mimo medicínu nebyla tak dlouhá. Definitivní rozhodnutí přišlo, když bylo dceři asi 1,5 roku. Zcela naivně jsem si myslela, že otěhotním zase hned, protože napoprvé přece žádný problém nebyl. Miminko ale v následujících měsících nepřicházelo, a tak jsem si naplno užívala našeho zatím jedináčka a vlastně mi to z počátku ani nevadilo. Přehoupl se ale další rok a konec rodičovské ze začal blížit. Touha po dalším dítěti už byla velká, takže jsem dokonce kolem 2 let dcery přestala úplně kojit, aby se mi vrátil pravidelný cyklus. Nebyl to jediný důvod “odstavení”, ale byl to asi ten, který definitivně rozhodl, abych to udělala.

Otázek v hlavě bylo moc, navíc po prvním bezproblémovém otěhotnění jsem vůbec nečekala, že by to teď nemuselo jít…

Abych zaměstnala hlavu, začala jsem plánovat, co dál. Výběr školky pro dceru, psaní článků na blog, řešení mého návratu do práce, protože konec rodičovské se začal blížit a nechtěla jsem jen tak “sedět doma” a čekat. A tak jsem se na začátku roku 2020 šla k primáři domluvit na podmínkách případného návratu…a za pár dní na to objevila na těhotenském testu dvě čárky. Byla to nejen radost, ale i úleva, že to konečně vyšlo!

Radost z těhotenství ale za pár týdnů vystřídal obrovský strach. Už první ultrazvuková kontrola nepřinesla dobré zprávy a další týdny v tom celém nadělali velký zmatek. Padaly různé diagnózy, vidělo mě několik lékařů, ale nikdo nebyl schopný říct, o co přesně jde, jaká je prognóza a vlastně, jestli to nemůže být i něco jiného, než “jen” těhotenství. A tak jsme čekali a doufali. Tyhle týdny mám už teď zpětně docela v mlze. Dcera se v té době začala nejen hodně vztekat, ale i více žadonit o mou pozornost, především tu fyzickou, nedokázala být ani chvilku sama a zabavit se. A mně přitom nebylo dobře fyzicky ani psychicky a tolik bych to potřebovala! Děti se opravdu dokáží velmi dobře napojit na naše emoce. I přesto, že jsem s ní o těhotenství mluvila docela otevřeně (i o tom, že miminko s námi možná nezůstane, protože o jeho existenci věděla od samého začátku), nedokázala asi zcela pochopit, co se děje a tohle byla její reakce na celou situaci. I tak nezapomenu na několik silných momentů, které mi doteď vhání slzy do očí, třeba když mi jednou z ničeho nic přišla pohladit břicho a řekla: “Neboj maminko, miminko s námi zůstane“. Únor a březen utekl, ani nevím jak, a na konci dubna nám na prvotrimestrálním screeningu řekli hned několik dobrých zpráv o našem malém bojovníkovi. A tak jsem se po dlouhé době mohla zhluboka nadechnout, aniž by mě sevřel strach z toho, co bude.

Těhotenství je už pěkných pár týdnů za svojí polovinou, přesto s pokorou přijímám každý další den a snažím se užívat každého malinkatého šťouchnutí uvnitř mého břicha…